Já nemůžu opravdu nikdy zapomenout na to, jak jsme se svým partnerem jeli na výlet k mojí kamarádce do Prahy. My jsme byli kousek za Brnem a řekli jsme si, že pojedeme vlakem. Sice máme automobil a chtěli jsme, jako prvně jet automobilem. Ale můj partner řekl, že vlastně vlakem to bude takové levnější a více bezpečné. Sice máme oba dva řidičské průkazy, ale na takové dálky si opravdu netroufneme. Řidičské průkazy máme pět a sedm let a řekli jsme si, že asi ještě nejsme tak moc vyježdění, že bychom si troufli na takovou dálku. Takže nakonec to dopadlo, že jsme jeli vlakem. Také jsme si vzali s sebou notebook, abychom se mohli koukat třeba na nějaké filmy.
Cesta měla trvat tři a půl hodiny. Tak jsme si řekli, že než abychom jenom koukali z okna z vlaku, že si pustíme na notebooku nějaký film. A víte, co se potom stalo? My jsme samozřejmě u toho filmu usnuli, seděli jsme v kabince, kde jsme byli úplně sami. Počítač jsme měli na stolečku ve vlaku, tedy vlastně to byl notebook, ale my mu říkáme počítač, tohle je ale úplně jedno. Nejhorší na tom bylo, že on nám ho někdo ukradl. Prvně jsme si mysleli, že si třeba z nás někdo dělá srandu anebo že partner ho schoval, ale partner si zase myslel, že jsem já notebook schovala, jenomže to nebyla pravda.
Asi dvacet minut jsme ho hledali úplně všude, prohledali jsme dva vagóny, ale do těch dalších jsme nešli, protože jsme zase museli hlídat naše věci v našem kupé ve vlaku. Bylo to opravdu hrozné, byla jsem opravdu na dně. Notebook nás stál sedmnáct tisíc korun a měli jsme ho teprve asi pět nebo šest měsíců. Museli jsme to také nahlásit policii, jenomže jsme nevěděli, kam máme jít, protože jsme byli na cestě a ani jsme nevěděli vlastně, v jaké stanici nám ho někdo ukradl, ani nevíme, jak je to dlouho, protože my jsme spali. Nikdy na to nezapomenu. I když jsme to potom nakonec v Praze dali na policii, tak notebook se nikdy nenašel. Je tomu už patnáct let a myslím si, že ten notebook už ani snad nežije. Už je určitě rozbitý, a tak doufám, že alespoň zloději sloužil dobře.
